Delirium

Delirium je život ohrožující organický mozkový syndrom, způsobený poškozením mozku. Etiologie může být různá (např. úraz nebo nádor mozku, tělesné onemocnění s metabolickým rozvratem, intoxikace, odnětí návykové látky). Delirium je charakteristické současnými poruchami vědomí a pozornosti, vnímání, myšlení, paměti, psychomotorického chování, emotivity a schématu spánek-bdění. Deliriózní stav je přechodný a jeho intenzita je proměnlivá v čase. Většina nemocných se uzdraví během 4 týdnů nebo i kratší doby, delirium však může trvat i 6 měsíců.

Příznaky:

  • zastřené vědomí
  • narušené poznávací schopnosti (zhoršení krátkodobé paměti, relativně zachovaná dlouhodobá paměť)
  • dezorientace časem, místem nebo osobou
  • psychomotorické příznaky mohou mít rychlé přechody z hypoaktivity do hyperaktivity
  • prodloužený reakční čas
  • zvýšený nebo snížený proud řeči
  • prodloužená úleková reakce
  • spánek může zcela chybět (insomnie) nebo dochází k inverzi cyklu spánku a bdění (příznaky se obvykle zhoršují v noci), živé sny mohou mít charakter noční můry a mohou po probuzení pokračovat jako halucinace a iluze
  • příznaky začínají rychle a mění se v průběhu dne

Delirium tremens (Alkoholový odvykací stav s deliriem) vzniká po dlouhodobém a intenzivním užívání alkoholu u necelých 5% jedinců s odvykacím stavem. Při odvykacím stavu bývají přítomny alespoň tři z následujících projevů: třes natažených rukou, očních víček nebo jazyka, pocení, nauzea nebo zvracení, tachykardie nebo hypertenze, psychomotorická agitovanost, bolesti hlavy, pocit neklidu nebo slabost, přechodné vizuální, taktilní nebo sluchové halucinace nebo iluze, bludy, záchvaty s křečemi typu grand mal. Začíná po přerušení nebo podstatném snížení příjmu alkoholu u silně závislých jedinců s dlouhodobým pitím v anamnéze. Rozvíjí se většinou po 4-12 hodinách od vysazení nebo redukce alkoholu, někdy ale v průběhu několika dní. Maximální intenzita příznaků bývá druhý den abstinence a odeznívá obvykle po 4-5 dnech. Může vyústit v delirium.

Pomoc vyhledá většinou rodina, blízcí pacienta, pokud se jejich příbuzný „chová jinak“.

První pomoc v akutní fázi:

  • posoudit závažnost situace, volat 155 – popsat situaci
  • zklidnit pacienta vysvětlením akutního stavu, je-li schopen vnímat a rozumět
  • zajistit klidné, bezpečné (např. i zavřená okna) a nerušené prostředí
  • zajistit tepelnou pohodu
  • nenechávat pacienta samotného
  • mít na paměti možnost poranění (pád z lůžka, při pohybu pacienta, při odchodu na WC)
  • navazovat s pacientem stálý verbální kontakt
  • sledovat hodnoty základních životních funkcí
  • při selhání základních životních funkcí okamžitě zahájit KPR
  • sledovat třes, koordinaci pohybů, udržení rovnováhy
  • všímat si zvláštností upozorňujících na přítomnost halucinací a pocity neklidu
  • event. nabídnout tekutiny
  • uklidňovat pacienta a dle vyvíjejícího se neklidu a úzkosti, uplatnit prvky komunikace s neklidným a úzkostným pacientem